Historie

Historie obce Dub nad Moravou

Historie obce Bolelouc

Historie obce Tučapy

Historie obce Dub nad Moravou

    Dub se připomíná v písemných pramenech poprvé v listině olomouckého bis­kupa Jindřicha Zdíka v roce 1141 ve výčtu majetku, patřícímu olomouckému biskupskému kostelu, a to pod názvem U dubu tota villa, neboť šlo o listinu psanou latinsky, tedy U dubu celá ves.

   První zmínka ve Zdíkově listině uvádí Dub jako majetek olomouckého kos­tela, ale roku 1232 jiný olomoucký biskup, Robert, daroval Dub kapitulnímu proboštství v Olomouci. Probošt byl vyšší církevní hodnostář, obvykle představený kapituly. Dub měl v této době zcela určitě větší význam než okolní menší obce, už jen kvůli skutečnosti, že se zde nacházel kostel s farou. Díky zachované papežské listině z 21.března 1297 známe dokonce i jméno místního faráře - Jaroslava. Ten se obrátil na papeže Bonifáce VIII. se stížností na některé místní obyvatele, kteří ho okradli. Uvedená listina obsahuje papežský souhlas s jejich postihem, a to formou církevních trestů, které byly ve středověku rozšířené, a především účinné.

   V obci se nacházel rovněž panský dvůr, který však olomoucká kapitula roku 1455 rozprodala mezi místní osadníky.

   Následující dvě století jsou v archívních materiálech, týkajících se Dubu, za­stoupena především záznamy o sporech dubských osadníků a jejich vrchnosti s některými sousedními obcemi. Důvodem těchto třenic byly především pastviny na pozemcích směrem k Biskupicím. Šlo o obvyklý jev, protože pozemky mezi obcemi, a tím i mezi vrchnostmi, nebyly přesně vymezené. Zajímává je rovněž ža­loba, sepsána okolo roku 1510 na šlechtice Viktorina ze Žerotína, jehož pacholci při tažení na Kunštát okradli dubského faráře o zásoby potravin. Farář Melchior za to požadoval náhradu ve výši osmi dukátů.

   Za třicetileté války utrpěl Dub značné škody, zejména od švédského vojska od doby, kdy se usadilo v Olomouci (1642).

   Výsledky vizitace z roku 1657 se dokládají, že v Dubu tohoto roku bylo celkem 39 hospodářství, která byla dále rozdělena podle rozsahu držené půdy. Nejbohatším byl celoláník Jakub Kašpar se 72 měřicemi pole. Pět sedláků obhospodařovalo 3/4 lánu (t. j. 54 měřic ), 15 sedláků bylo majiteli menších pol­ností a konečně 18 osadníků bylo označeno jako chalupníci či zahradníci, kteří kromě kousku zahrady žádné pole nedrželi.

Na sklonku vlády císařovny Marie Terezie v roce 1775 bylo v Dubu zjištěno 43 domů s polem, 2 domky bez pole, škola, obecní hospoda, kovárna, domek pro koláře. 2 domky obecních pastýřů a 12 domků pro výměníky (výměnkáře). Obdělávalo se o 268 měřic více než před sto lety, celkem tedy 1321 měřic polí. Na druhé straně však ubylo pastvin a z luk se sklidilo 68 vozů sena. Sedláci obhos­podařovali v průměru 55 měřic polí, kdežto chalupníci většinou po 6 - 8 měřicích.

   Postupně ale rostly robotní povinnosti poddaných. Právě 18. století bylo ob­dobím častých stížností nebo i bouří poddaných kvůli robotám. Proto vydala cí­sařovna Marie Terezie roku 1775 patent, který robotní povinnosti upravoval. Rozdělil poddané do 11 majetkových tříd s odstupňovaným robotním zatížením. Tyto záznamy byly velmi podrobné a poskytují nám přesná jména tehdejších dubských usedlíků, informace o jejich majetkových poměrech a o daňových i robotních povinnostech.

   Bohatí sedláci obvykle robotovali i s koňmi a povozy průměrně tři dny v týd­nu, v období od června do září (od sv. Jana do sv. Václava) až šest dní týdně. Vrchnosti se odváděla peněžní dávka třikrát do roka, a to na sv. Jiří, sv. Václava a na Nový rok. Dřívější poddanské povinnosti, jako bylo spřádání příze, dovoz ví­na pro vrchnost a naturální dary o posvícení, postupně nahradily peněžní dávky. Tak například pololáník František Tomášek z č. 61, hospodařící na 59 měřicích, platil daně státu ve výši 41 zlatých 54 krejcarů ročně a vrchnosti odváděl přes 7 zlatých za rok.

   Postavení domkařů, kteří neměli půdu, ukazuje pro toto období příklad Mikuláše Škrabala, který platil vrchnosti ročně 3 zlaté a místo roboty 2 zlaté a 36 krejcarů.

   Podruzi, kteří žili v nájmu, odváděli 6 krejcarů místo dříve odváděné příze a robotovali l den v týdnu po celý rok.

   Kromě toho odváděla obec jako celek naturálie a obecní hospoda musela brát pivo z panského pivovaru. Vedle zmíněných povinností museli dubští sedlá­ci odvádět desátek místnímu kostelu.

   V roce 1786 vytvořila kapitula z pole, patřícího k nenakonskému statku, osadu Sokol, kde pozemky rozdělila rovnoměrně mezi 20 osadníků. Mezi jednotlivými domy byly při stavbě ponechány uličky z důvodů protipožárních a ty se udržely až do 19. století, než začaly postupně zanikat. Svou povahou šlo v Sokole o usedlosti chalupnické, tedy řečeno pozdější terminologií, o „kravičkáře“. Zřejmě teprve uvolněnou možností prodeje pozemků v 19. století si některé usedlosti zvětšily výměru a na č. l, 2 a 5 měli rolníci i po jednom koni. Robotní plat na Sokole byl 6 zlatých ročně.

 Historie obce Bolelouc

  Část obce s mlýnem a krčmou koupil olomoucký arcijáhen Radoslav, doklá­dá to kupní smlouva z roku 1232, potvrzená králem Václavem I., zároveň první písemná zmínka o Bolelouci.

   Bolelouc, majetkově rozdělená, měla i světskou vrchnost. V roce 1287 se při­pomíná Předbor z Bolelouce, zemský soudce. Po něm následují jména dalších pří­slušníků rodu, tedy držitelů dvou lánů a mlýna v Bolelouci: Anka z Bolelouce, Slavibor z Bolelouce - její syn a po něm Hecht z Rosic. V držení jednoho lánu se vystřídali následující majitelé: Chřel z Bolelouce, jeho žena Ofka, vikář olomouckého kostela sv. Václava jménem Budislav, bratři Martin a Diviš a nakonec Valentin z Přestavlk, který držel majetek jako zástavu.

   Velkou část obce o velikosti čtyři a půl lánu, dvě hospody a šest chalup držel nejprve zeman Chval, jeho žena Kačna (Kateřina) a po nich zeman Unka z Bolelouce se ženou Hedvikou. Za válek markrabat Prokopa a Jošta se objevuje jméno Pavlíka z Bolelouce, který za škody na církevním majetku byl dán v roce 1399 do klatby. Ve druhé po­lovině osmdesátých let je připomínán ještě zeman Matýnek (snad Martínek) a vladyka Nedvědek. Boleloucký vladycký rod, který užíval znak. tvořený vpravohledícím lvem ve skoku, vyrůstajícím z trojvrší, ale postupně chudl a jako řada nižších šlechtických rodů zanikl v poddanské vrstvě.

   Rod pánů z Kunštátu se zakoupil v Bolelouci od roku 1370, a to koupí pol­ností, mlýna, luk, pastvin a lesa „Okrouhlého". Majetek prošel vlastnictvím ně­kolika členů rodu, byl mezi nimi i pozdější český král Jiří Poděbradský. Majetek rodu z Kunštátu koupil roku 1490 Jan Pňovský ze Sovince a obnášel „půl osma lánu, 11 zahrad, 4 krčmy se dvorem, obsahujícím půl třetího lánu". Po krátké do­bě odkoupil panství rod z Cimburka a tím se stal Bolelouc až do roku 1848 sou­částí tovačovského panství. Celá obec, všechny usedlosti, se staly součástí panství v roce 1522. Jeden z majitelů tovačovského panství, Vilém z Pernštejna, dal bo-lelouckým poddaným k užívání les pod Čertoryjema a louku, zvanou Březová. Po Pernštejnech, kteří se zadlužili, se stal v roce 1597 majitelem panství Štěpán Illeházy z Trenčína, který nechal v roce 1600 sestavit urbář, zahrnující i poddan­ské povinnosti, ze kterého je zřejmé, že se z Bolelouce chodilo na robotu do pan­ského mlýna v Majetíně a na boleloucký stav.

   Štěpán Illeházy v roce 1600 tovačovské panství prodal a novými majiteli se stali Vejkhart a Karel, hrabata ze Salmu. Salmové byli stará německá hraběcí rodina, jejíž příslušníci přišli do Čech až v 16. století. Tovačovské panství drželi déle než sto let. Pod salmovskou vrchností prožili boleloučtí i třicetiletou válku. která v obci napáchala obrovské škody. Po jejím skončení zůstala polovina grun­tů, „po tom švejdskym pádu", opuštěných a tyto usedlosti a pole se označovaly jako pusté nebo poustky.

   Na počátku 16. století vznikl na mlýnské stoce, oddělující se u Bolelouce od Moravy, důležitý stav, přes který šla voda na mlýny v Tučapech, Rakodavech. Věrovanech a Tovačově.

   Na přelomu 17. a 18. století zdědil tovačovské panství Ferdinand Julius, hrabě ze Salm-Neuburku. Za jeho držení byla zřízena v roce 1700 rozsáhlá obo­ra pro chov vysoké zvěře, která od Bolelouce sahala až po Tovačov. To se však již vláda Salmů v tomto regionu chýlila ke konci, protože roku 1715 bylo panství prodáno za 630 tisíc zlatých Janu Dětřichu Petřvaldskému, svobodnému pánu z Petřvaldu. Petřvaldští z Petřvaldu byli starou moravskou vladyckou rodinou, povýšenou do panského stavu, do konce 18. století však vymřeli po meči i po přeslici. V ro­ce 1763 tak tovačovské panství, jehož součástí Bolelouc stále byla, zdědil František Josef, hrabě z Kunburgu.

V roce 1887 koupil panství Vilém Harman, rytíř v. Gutmann. Rozsah jeho panství pak zmenšila v letech 1923 -1925 I. pozemková reforma.

Podle soupisu z roku 1775 žilo v Bolelouci 24 pololáníků, 20 chalupníků a ně­kolik podruhů. Jako podruzi však jsou v tomto soupisu označováni i nemajetní usedlíci, kteří nevlastnili žádná pole. Většinou jim patřil malý domek (odtud také označení domkař), nebo měli bydlení pronajato od sedláků. Pololáník Jiří Konečný z č. 45 obdělával přes 51 měřic polí. Císařské daně pla­til 31 zl. 45 kr. za rok a vrchnosti odváděl celkem 7 zlatých ročně ve čtyřech splát­kách (na sv. Jiří, Václava, Martina a o Vánocích). Robotoval čtyři dny týdně se třemi koni v době od sv. Jana do sv. Michala a po zbytek roku tři dny se třemi koni.

Se svými čtyřmi měřicemi pole byl Antonín Žehnal z č. 41 označován jako chalupník. Státu platil daň 3 zl. 27 krejcarů a vrchnosti přes 3 zlaté za rok. Robotoval stejně často jako sedláci, ale pěší robotou. Dva z bolelouckých podru­hů se jmenovali Jan Kořínek a Tomáš Tlach. Robotovali po celý rok pěšky jeden den v týdnu. V době výmlatu panského obilí jim býval za jeden den mlatu od­pouštěn den povinné roboty a kromě toho dostávali jednu třináctinu vymlácené­ho obilí. Osamělá podruhyně byla vázána jen na službu poselkyně pro vrchnost.

Obec také jako celek platila vrchnosti za pozemky, které od ní dostala do uží­vání, platila i užívání panských luk a za právo rybolovu na Moravě

 Historie obce Tučapy

  Tučapy jsou také poprvé uváděny v listině biskupa Jindřicha Zdíka z roku 1141 jako majetek olomouckého kostela sv. Václava. V roce 1232 je odkázal bikup Robert do vlastnictví olomoucké kapituly a v něm Tučapy zůstaly až do roku 1848.

   V průběhu staletí, stejně jako u mnoha dalších obcí, docházelo ke sporům mezi Tučapskými a sousedními obcemi o pastviny. Patří sem spor z roku 1492 mezi olomouckou kapitulou a Ctiborem Tovačovským z Cimburka o pastviny mezi Tučapy a Hrdibořicemi.

   Roku 1505 prodala kapitula tučapský dvůr za 118 kop pražských grošů místnímu sedlákovi Janu Mlynáři. To je první obyvatel Tučap, jehož jméno je známé. Roku 1657 žilo v Tučapech 20 rodin, z toho 13 tvořili sedláci a zbytek rodiny domkařů bez pole. Nejbohatší byl sedlák s 66 měřicemi polí. O sto let později (1775) se obec skládala ze 13 usedlostí sedláků - pololáníků (46 - 49 měřic polí). 8 obydlí chalupníků s 6 - 8 měřicemi, 2 domkařů, 6 domků pro výměníky, v čísle 34 byl obecní hostinec a v sousedství (č. 35) pastouška pro 3 pastýře. V po­druží u sedláků žilo 20 podruhů, zřejmě i s rodinami.

   K největším sedlákům patřil v roce 1775 se svými 49 měřicemi Jan Buchta (č. 2). Platil 33 zlatých daní a vrchnosti odváděl přes 6 zl. za rok. Robotoval jako ostatní sedláci v Tučapech, 3 dni v týdnu se 3 koni a v době sklizně, senoseče a ostatních intenzivních polních prací (od sv. Jana do sv. Václava) 6 dní v týdnu.

   Rafael Opavský byl výměník. Výměna bylo obydlí, které nastupující mladý hospodář v domě vyhradil svým rodičům k žití poté, co mu předali grunt. Často i ve svatebních smlouvách se stanovilo nejen případné majetkové vypořádání novomanželů, ale i doživotní zabezpečení starých rodičů. Ti obvykle obdrželi „vejměnu", určený kus pole k obdělávání a část louky na pasení svého dobytka. Kromě toho jim museli mladí vyplácet ve smlouvě určenou peněžní sumu na ži­vobytí a přilepšovat jim obilím či jinými naturáliemi. Jako výměník nemusel Rafael Opavský robotovat, ani neplatil žádné platby vrchnosti. Těchto povinností byli zbaveni vedle výměníků i lidé nemocní a osa­mělé nemajetné ženy - podruhyně.

   Podruzi, jako tučapský Václav Student, platili vrchnosti 24 až 48 krejcarů roč­ně a robotovali pěšky jeden den v týdnu po celý rok. Robota trvala za krátkých dní osm hodin, za dlouhých dní až deset hodin denně. Na robotu se chodilo 5 ho­din dopoledne a 5 hodin odpoledne, za krátkých dnů to bylo vždy o hodinu mé­ně. Přestávka byla nezbytná proto, aby poddaní mohli poklidit svůj dobytek. Pokud na den připadal svátek, a těch byly v průběhu roku desítky, robota se pro­míjela. Za robotu nedostali poddaní plat, pouze po žních dala vrchnost obci půl sudu piva a malý peněžní dar.

   V roce 1841 uzavřela obec Tučapy s kapitulou aboliční smlouvu, kterou se ro­bota převáděla na roční plat 316 zlatých a 33 krejcarů. Šlo o dohodu výhodnou pro obě strany.