Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

 

Přiznání k místnímu poplatku ze psů

formulář zde

Pranostiky

Pranostika na akt. měsíc

Říjnové nebe plné hvězd má rádo teplá kamna.

Pranostika na akt. den

Havel větrem fouká, Voršila (21.10.) tepla nedává.

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 4
DNES: 357
TÝDEN: 992
CELKEM: 679219

Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Historie obce Dub nad Moravou

Historie obce Bolelouc

Historie obce Tučapy

Historie obce Dub nad Moravou

    Dub se připomíná v písemných pramenech poprvé v listině olomouckého bis­kupa Jindřicha Zdíka v roce 1141 ve výčtu majetku, patřícímu olomouckému biskupskému kostelu, a to pod názvem U dubu tota villa, neboť šlo o listinu psanou latinsky, tedy U dubu celá ves.

   První zmínka ve Zdíkově listině uvádí Dub jako majetek olomouckého kos­tela, ale roku 1232 jiný olomoucký biskup, Robert, daroval Dub kapitulnímu proboštství v Olomouci. Probošt byl vyšší církevní hodnostář, obvykle představený kapituly. Dub měl v této době zcela určitě větší význam než okolní menší obce, už jen kvůli skutečnosti, že se zde nacházel kostel s farou. Díky zachované papežské listině z 21.března 1297 známe dokonce i jméno místního faráře - Jaroslava. Ten se obrátil na papeže Bonifáce VIII. se stížností na některé místní obyvatele, kteří ho okradli. Uvedená listina obsahuje papežský souhlas s jejich postihem, a to formou církevních trestů, které byly ve středověku rozšířené, a především účinné.

   V obci se nacházel rovněž panský dvůr, který však olomoucká kapitula roku 1455 rozprodala mezi místní osadníky.

   Následující dvě století jsou v archívních materiálech, týkajících se Dubu, za­stoupena především záznamy o sporech dubských osadníků a jejich vrchnosti s některými sousedními obcemi. Důvodem těchto třenic byly především pastviny na pozemcích směrem k Biskupicím. Šlo o obvyklý jev, protože pozemky mezi obcemi, a tím i mezi vrchnostmi, nebyly přesně vymezené. Zajímává je rovněž ža­loba, sepsána okolo roku 1510 na šlechtice Viktorina ze Žerotína, jehož pacholci při tažení na Kunštát okradli dubského faráře o zásoby potravin. Farář Melchior za to požadoval náhradu ve výši osmi dukátů.

   Za třicetileté války utrpěl Dub značné škody, zejména od švédského vojska od doby, kdy se usadilo v Olomouci (1642).

   Výsledky vizitace z roku 1657 se dokládají, že v Dubu tohoto roku bylo celkem 39 hospodářství, která byla dále rozdělena podle rozsahu držené půdy. Nejbohatším byl celoláník Jakub Kašpar se 72 měřicemi pole. Pět sedláků obhospodařovalo 3/4 lánu (t. j. 54 měřic ), 15 sedláků bylo majiteli menších pol­ností a konečně 18 osadníků bylo označeno jako chalupníci či zahradníci, kteří kromě kousku zahrady žádné pole nedrželi.

Na sklonku vlády císařovny Marie Terezie v roce 1775 bylo v Dubu zjištěno 43 domů s polem, 2 domky bez pole, škola, obecní hospoda, kovárna, domek pro koláře. 2 domky obecních pastýřů a 12 domků pro výměníky (výměnkáře). Obdělávalo se o 268 měřic více než před sto lety, celkem tedy 1321 měřic polí. Na druhé straně však ubylo pastvin a z luk se sklidilo 68 vozů sena. Sedláci obhos­podařovali v průměru 55 měřic polí, kdežto chalupníci většinou po 6 - 8 měřicích.

   Postupně ale rostly robotní povinnosti poddaných. Právě 18. století bylo ob­dobím častých stížností nebo i bouří poddaných kvůli robotám. Proto vydala cí­sařovna Marie Terezie roku 1775 patent, který robotní povinnosti upravoval. Rozdělil poddané do 11 majetkových tříd s odstupňovaným robotním zatížením. Tyto záznamy byly velmi podrobné a poskytují nám přesná jména tehdejších dubských usedlíků, informace o jejich majetkových poměrech a o daňových i robotních povinnostech.

   Bohatí sedláci obvykle robotovali i s koňmi a povozy průměrně tři dny v týd­nu, v období od června do září (od sv. Jana do sv. Václava) až šest dní týdně. Vrchnosti se odváděla peněžní dávDub nad Moravou pol. 20. stol.ka třikrát do roka, a to na sv. Jiří, sv. Václava a na Nový rok. Dřívější poddanské povinnosti, jako bylo spřádání příze, dovoz ví­na pro vrchnost a naturální dary o posvícení, postupně nahradily peněžní dávky. Tak například pololáník František Tomášek z č. 61, hospodařící na 59 měřicích, platil daně státu ve výši 41 zlatých 54 krejcarů ročně a vrchnosti odváděl přes 7 zlatých za rok.

   Postavení domkařů, kteří neměli půdu, ukazuje pro toto období příklad Mikuláše Škrabala, který platil vrchnosti ročně 3 zlaté a místo roboty 2 zlaté a 36 krejcarů.

   Podruzi, kteří žili v nájmu, odváděli 6 krejcarů místo dříve odváděné příze a robotovali l den v týdnu po celý rok.

   Kromě toho odváděla obec jako celek naturálie a obecní hospoda musela brát pivo z panského pivovaru. Vedle zmíněných povinností museli dubští sedlá­ci odvádět desátek místnímu kostelu.

   V roce 1786 vytvořila kapitula z pole, patřícího k nenakonskému statku, osadu Sokol, kde pozemky rozdělila rovnoměrně mezi 20 osadníků. Mezi jednotlivými domy byly při stavbě ponechány uličky z důvodů protipožárních a ty se udržely až do 19. století, než začaly postupně zanikat. Svou povahou šlo v Sokole o usedlosti chalupnické, tedy řečeno pozdější terminologií, o „kravičkáře“. Zřejmě teprve uvolněnou možností prodeje pozemků v 19. století si některé usedlosti zvětšily výměru a na č. l, 2 a 5 měli rolníci i po jednom koni. Robotní plat na Sokole byl 6 zlatých ročně.

 Historie obce Bolelouc

  Část obce s mlýnem a krčmou koupil olomoucký arcijáhen Radoslav, doklá­dá to kupní smlouva z roku 1232, potvrzená králem Václavem I., zároveň první písemná zmínka o Bolelouci.

   Bolelouc, majetkově rozdělená, měla i světskou vrchnost. V roce 1287 se při­pomíná Předbor z Bolelouce, zemský soudce. Po něm následují jména dalších pří­slušníků rodu, tedy držitelů dvou lánů a mlýna v Bolelouci: Anka z Bolelouce, Slavibor z Bolelouce - její syn a po něm Hecht z Rosic. V držení jednoho lánu se vystřídali následující majitelé: Chřel z Bolelouce, jeho žena Ofka, vikář olomouckého kostela sv. Václava jménem Budislav, bratři Martin a Diviš a nakonec Valentin z Přestavlk, který držel majetek jako zástavu.

   Velkou část obce o velikosti čtyři a půl lánu, dvě hospody a šest chalup držel nejprve zeman Chval, jeho žena Kačna (Kateřina) a po nich zeman Unka z Bolelouce se ženou Hedvikou. Za válek markrabat Prokopa a Jošta se objevuje jméno Pavlíka z Bolelouce, který za škody na církevním majetku byl dán v roce 1399 do klatby. Ve druhé po­lovině osmdesátých let je připomínán ještě zeman Matýnek (snad Martínek) a vladyka Nedvědek. Boleloucký vladycký rod, který užíval znak. tvořený vpravohledícím lvem ve skoku, vyrůstajícím z trojvrší, ale postupně chudl a jako řada nižších šlechtických rodů zanikl v poddanské vrstvě.

   Rod pánů z Kunštátu se zakoupil v Bolelouci od roku 1370, a to koupí pol­ností, mlýna, luk, pastvin a lesa „Okrouhlého". Majetek prošel vlastnictvím ně­kolika členů rodu, byl mezi nimi i pozdější český král Jiří Poděbradský. Majetek rodu z Kunštátu koupil roku 1490 Jan Pňovský ze Sovince a obnášel „půl osma lánu, 11 zahrad, 4 krčmy se dvorem, obsahujícím půl třetího lánu". Po krátké do­bě odkoupil panství rod z Cimburka a tím se stal Bolelouc až do roku 1848 sou­částí tovačovského panství. Celá obec, všechny usedlosti, se staly součástí panství v roce 1522. Jeden z majitelů tovačovského panství, Vilém z Pernštejna, dal bo-lelouckým poddaným k užívání les pod Čertoryjema a louku, zvanou Březová. Po Pernštejnech, kteří se zadlužili, se stal v roce 1597 majitelem panství Štěpán Illeházy z Trenčína, který nechal v roce 1600 sestavit urbář, zahrnující i poddan­ské povinnosti, ze kterého je zřejmé, že se z Bolelouce chodilo na robotu do pan­ského mlýna v Majetíně a na boleloucký stav.

   Štěpán Illeházy v roce 1600 tovačovské panství prodal a novými majiteli se stali Vejkhart a Karel, hrabata ze Salmu. Salmové byli stará německá hraběcí rodina, jejíž příslušníci přišli do Čech až v 16. století. Tovačovské panství drželi déle než sto let. Pod salmovskou vrchností prožili boleloučtí i třicetiletou válku. která v obci napáchala obrovské škody. Po jejím skončení zůstala polovina grun­tů, „po tom švejdskym pádu", opuštěných a tyto usedlosti a pole se označovaly jako pusté nebo poustky.

   Na počátku 16. století vznikl na mlýnské stoce, oddělující se u Bolelouce od Moravy, důležitý stav, přes který šla voda na mlýny v Tučapech, Rakodavech. Věrovanech a Tovačově.

   Na přelomu 17. a 18. století zdědil tovačovské panství Ferdinand Julius, hrabě ze Salm-Neuburku. Za jeho držení byla zřízena v roce 1700 rozsáhlá obo­ra pro chov vysoké zvěře, která od Bolelouce sahala až po Tovačov. To se však již vláda Salmů v tomto regionu chýlila ke konci, protože roku 1715 bylo panství prodáno za 630 tisíc zlatých Janu Dětřichu Petřvaldskému, svobodnému pánu z Petřvaldu. Petřvaldští z Petřvaldu byli starou moravskou vladyckou rodinou, povýšenou do panského stavu, do konce 18. století však vymřeli po meči i po přeslici. V ro­ce 1763 tak tovačovské panství, jehož součástí Bolelouc stále byla, zdědil František Josef, hrabě z Kunburgu.

Bolelouc, plán obce z roku 1834V roce 1887 koupil panství Vilém Harman, rytíř v. Gutmann. Rozsah jeho panství pak zmenšila v letech 1923 -1925 I. pozemková reforma.

Podle soupisu z roku 1775 žilo v Bolelouci 24 pololáníků, 20 chalupníků a ně­kolik podruhů. Jako podruzi však jsou v tomto soupisu označováni i nemajetní usedlíci, kteří nevlastnili žádná pole. Většinou jim patřil malý domek (odtud také označení domkař), nebo měli bydlení pronajato od sedláků. Pololáník Jiří Konečný z č. 45 obdělával přes 51 měřic polí. Císařské daně pla­til 31 zl. 45 kr. za rok a vrchnosti odváděl celkem 7 zlatých ročně ve čtyřech splát­kách (na sv. Jiří, Václava, Martina a o Vánocích). Robotoval čtyři dny týdně se třemi koni v době od sv. Jana do sv. Michala a po zbytek roku tři dny se třemi koni.

Se svými čtyřmi měřicemi pole byl Antonín Žehnal z č. 41 označován jako chalupník. Státu platil daň 3 zl. 27 krejcarů a vrchnosti přes 3 zlaté za rok. Robotoval stejně často jako sedláci, ale pěší robotou. Dva z bolelouckých podru­hů se jmenovali Jan Kořínek a Tomáš Tlach. Robotovali po celý rok pěšky jeden den v týdnu. V době výmlatu panského obilí jim býval za jeden den mlatu od­pouštěn den povinné roboty a kromě toho dostávali jednu třináctinu vymlácené­ho obilí. Osamělá podruhyně byla vázána jen na službu poselkyně pro vrchnost.

Obec také jako celek platila vrchnosti za pozemky, které od ní dostala do uží­vání, platila i užívání panských luk a za právo rybolovu na Moravě

 

 Historie obce Tučapy

  Tučapy jsou také poprvé uváděny v listině biskupa Jindřicha Zdíka z roku 1141 jako majetek olomouckého kostela sv. Václava. V roce 1232 je odkázal bikup Robert do vlastnictví olomoucké kapituly a v něm Tučapy zůstaly až do roku 1848.

   V průběhu staletí, stejně jako u mnoha dalších obcí, docházelo ke sporům mezi Tučapskými a sousedními obcemi o pastviny. Patří sem spor z roku 1492 mezi olomouckou kapitulou a Ctiborem Tovačovským z Cimburka o pastviny mezi Tučapy a Hrdibořicemi.

   Roku 1505 prodala kapitula tučapský dvůr za 118 kop pražských grošů místnímu sedlákovi Janu Mlynáři. To je první obyvatel Tučap, jehož jméno je známé. Roku 1657 žilo v Tučapech 20 rodin, z toho 13 tvořili sedláci a zbytek rodiny domkařů bez pole. Nejbohatší byl sedlák s 66 měřicemi polí. O sto let později (1775) se obec skládala ze 13 usedlostí sedláků - pololáníků (46 - 49 měřic polí). 8 obydlí chalupníků s 6 - 8 měřicemi, 2 domkařů, 6 domků pro výměníky, v čísle 34 byl obecní hostinec a v sousedství (č. 35) pastouška pro 3 pastýře. V po­druží u sedláků žilo 20 podruhů, zřejmě i s rodinami.

   K největším sedlákům patřil v roce 1775 se svými 49 měřicemi Jan Buchta (č. 2). Platil 33 zlatých daní a vrchnosti odváděl přes 6 zl. za rok. Robotoval jako ostatní sedláci v Tučapech, 3 dni v týdnu se 3 koni a v době sklizně, senoseče a ostatních intenzivních polních prací (od sv. Jana do sv. Václava) 6 dní v týdnu.

   Rafael Opavský byl výměník. Výměna bylo obydlí, které nastupující mladý hospodář v domě vyhradil svým rodičům k žití poté, co mu předali grunt. Často i ve svatebních smlouvách se stanovilo nejen případné majetkové vypořádání novomanželů, ale i doživotní zabezpečení starých rodičů. Ti obvykle obdrželi „vejměnu", určený kus pole k obdělávání a část louky na pasení svého dobytka. Kromě toho jim museli mladí vyplácet ve smlouvě určenou peněžní sumu na ži­vobytí a přilepšovat jim obilím či jinými naturáliemi. Jako výměník nemusel Rafael Opavský robotovat, ani neplatil žádné platby vrchnosti. Těchto povinností byli zbaveni vedle výměníků i lidé nemocní a osa­mělé nemajetné ženy - podruhyně.

   Podruzi, jako tučapský Václav Student, platili vrchnosti 24 až 48 krejcarů roč­ně a robotovali pěšky jeden den v týdnu po celý rok. Robota trvala za krátkých dní osm hodin, za dlouhých dní až deset hodin denně. Na robotu se chodilo 5 ho­din dopoledne a 5 hodin odpoledne, za krátkých dnů to bylo vždy o hodinu mé­ně. Přestávka byla nezbytná proto, aby poddaní mohli poklidit svůj dobytek. Pokud na den připadal svátek, a těch byly v průběhu roku desítky, robota se pro­míjela. Za robotu nedostali poddaní plat, pouze po žních dala vrchnost obci půl sudu piva a malý peněžní dar.

   V roce 1841 uzavřela obec Tučapy s kapitulou aboliční smlouvu, kterou se ro­bota převáděla na roční plat 316 zlatých a 33 krejcarů. Šlo o dohodu výhodnou pro obě strany.